Bodéél je to bodééél

aneb proč jsem to tu poslední dobou kapku zanedbala?

No poslední dobou jsem nějak vyšťavená a tak nějak na mne všechno dolíhá. Zajímavé je, že jak tak koukám po blogách i tam se sem tam objeví depka a zahloubání.

Takže co se mi tak honí hlavou hezky popořadě:

• výhled na stromy, starý auta zaměstnanců na parkovišti a kachlíkovanej bazének pro hasiče v areálu jedné nejmenované instituce (hmm k tomu musim dodat ještě ?vůně? linoucí se v areálu ze Sodexho..)
• draci, ilustrovaní, namalovaní, počítačoví
• nádraží a lavička na něm a vůbec trasa vlaku na Kolín/Nymburk
• les u Cukráku a houby co nerostly
• Letná pod kaštanama a cesta po schodech dolů na nábřeží
• večeře na balkóně v parnu léta... rajčátka s mozarellou a balsamik. octem a špagety carbonara
• lampa, co svítí oranžově na nábřeží v Podolí a pohled na řeku; růžové rozednění a bílá káva
• kozí bobky a kozy na stromech
• mamky telefonování z práce, jestli jsem si ohřála oběd a já přitom natažený nohy na stole a čučim na telku na MTV
• bláto u srubu a Lužnice, co teče okolo

Zkrátka a dobře, nějak na mě dolehlo to, že už je to všechno dávno a já (teda asi my) zestárli. A mí rodiče už jsou oba v důchodu a nejsou v práci. A já už se nepoflakuju jen tak, ale mam nějakou zodpovědnost, která už nikdy nezmizí a ještě jí přibude, a pak rodiče jednou zmizí a já budu ten rodič (teda už jsem).... Je to všechno tak pomíjivé.

A závěrem jeden můj citát, co jsem si vymyslela, když mi bylo jednou moc zle. Tak nějak nechci aby padl v zapomnění a možná patří i do těch vzpomínek....

Všechny hradby,

co kdy stavíš,

jsou z písku.

Voda je smyje...

A tobě zbydou jen Tvé ruce!